Smutný konec
Autor a kůň:
- Napsala: Majtá
- Kůň: Sendy
Příběh:
Chtěla bych vám napsat příběh, který se stal. Je to příběh o koni, jehož jsme milovali...
Všechno to začalo, když se mi v prosinci 2003 naskytla příležitost chodit s kamarádkou ke koním. Splnit se mi tak můj několikaletý sen. První kůň, který mi padl do oka, byl tmavohnědý (v zimě téměř vraný) patnáctiletý valach Sendy. Byl krásný, vysoký, na nose měl šňupku a levou zadní s ponožkou. Měl nádherné tmavé oči. Smutné oči. Byly už skoro slepé. Strávila jsem s ním asi půlrok. Za tu dobu se mnoho událo.
Třeba v zimě. Sendy vykopl zadní nohou a ta se mu zapříčila v mřížích boxu. Když se mu ji konečně podařilo dostat ven, zůstala mu na ní ošklivá rána. Naštěstí se mu brzy uzdravila. Pravidelně jsme ho lonžovaly a sledovaly jsme, jak se mu pomalu vrací kondice, a jak se začíná znovu, trošku po trošce, osvalovat. I přesto však vypadal bídně. Na jaře na něm jedna slečna přestala jezdit a nám zbylo už jen to lonžování. Nechodil na pastvu (prý kousal a kopal po ostatních koních), a tak jsme ho po lonžování vždycky vodily a on se pásl. Jednou jsme ho pustily a šly z ohrady. On se rozcválal od nás a řehtal. Jeho černá srst se nádherně leskla a on jakoby plaval v záplavě chmýří z pampelišek. Pak se otočil a díval se na nás, jestli jsme mu neutekly. To byly krásné časy. Jenže pak dostal nějakou vyrážku, začaly mu po kusech vypadávat chlupy okolo slabin, na zádi a na hřbetě. Vypadla hrozně. Začal hubnout.
V jednu červnovou neděli jsme se dozvěděly, že druhý den půjde pryč. Prý ho někomu prodají. Já jsem zprvu nevěřila. Už od Vánoc nám takhle vyhrožovali, jenže teď to byla pravda. Naposled jsem ho objala kolem krku a ustřihla se kousek jeho hřívy. Druhý den jsme přišly a jeho box byl prázdný... tak strašlivě prázdný a tichý. Jen jsme s kamarádkou stály a mlčely. Už ani nevím proč a jak, ale zjistily jsme, kdo ho převážel. Byl to můj kamarád. Ve čtvrtek večer jsem se s kamarádkou sešla před naším domem a zavolaly jsme mu. Zvedl to a já jsem se ho zeptala, jestli od nás odváželi koně, tmavého hnědáka. "Jo, odváželi," zněla odpověď. Pak jsem se ho zeptala kam... Má nejhorší předtucha se splnila... "No, bohužel...na jatka." Položila jsem telefon a rozbrečela jsem se. JATKA, jak mu to mohli udělat??? To si nezasloužil. A proč nám o tom nikdo neřekl? Proč? Honila se mi hlavou spousta otázek a myšlenek. Seděly jsme na obrubníku, brečely a vzpomínaly. Jenže to nebylo všechno... Druhý den jsme se dozvěděly další krutou pravdu. Sendy měl nádor, už si vůbec nelehal a skoro přestal žrát. Hubl. Byl starý, slepý a nemocný. Kdo by takového koně chtěl? V hlavě se mi honila slova Modlitby koně. Jatka prý byly jediná možnost.
Takto Sendyho příběh končí. Už nemá žádné pokračování. Nikdy jsem se na něm neprojela a už nikdy nebudu mít možnost. Už nikdy ho nevyčistím, nepovedu ani nepohladím. Už ho nikdy neuvidím, jak pokukuje ze svého boxu a chce, abychom šly za ním. Od té doby uplynulo mnoho dnů, týdnů, měsíců. Sendy odešel a už se nikdy nevrátí...