Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krok do nebeské brány

27. 2. 2009

Krok od nebeské brány

Autor a kůň:

  • Napsala: Zuzana Vlčková (Žabátko)
  • Kůň: Vernus - anglický plnokrevník

Příběh:

Tento příběh je věnován koni, který v mém životě mnoho znamenal. Jmenoval se Vernus. Narodil se 3. března 1988 klisně Verity CS a hřebci Lincoln. Zemřel 13.listopadu 1995 na protržení tlustého střeva.


 

Stojím docela sám a nozdry se mi chvějí vzrušením. Mám se ještě ohlédnout? Nevím, zda ten pohled snesu. Pomalu otáčím hlavu a můj zrak se upíná ke stájím, ve kterých jsem strávil krásnou část svého koňského života. Čilý ruch před stájí znám, zrovna nasedají, dotahují sedla a půjdou na vyjížďku. Až se vrátí, vyčistí koně, nakrmí je a pak si s nimi budou povídat, hladit je mezi ušima a po sametových nozdrách. Lidé, které jsem tolik miloval. Klapot podkov se pomalu vzdaluje a siluety jezdců na koních mizí v mlze. I moje oblíbená pastvina se najednou začne ztrácet v podivné temnotě. Pampelišky, které jsem tak rád spásal, mění svou zlatožlutou barvu v tmavě šedou a smutně svěsí hlavičky. Jako kdyby najednou neměly odvahu podívat se mi do očí a říci: „sbohem“. Opět se zadívám před sebe a vidím jasnou záři, ve které se slzy zalévající mé oči lesknou jako drahokamy. Bezcenné drahokamy. Vždyť existuje drahokam vzácnější než život, který jsem tolik miloval a nyní se ho musím vzdát? Bezradně zahrabu kopytem a trénované svaly pod jemnou černou srstí se mi zachvějí strachem. Už musím jít, čekají na mě. Udělám nesmělý krok kupředu, nohy se mi třesou, jako čerstvě narozenému hříběti, které se prvně postavilo po boku své matky. Následuje další krok, pak ještě jeden, druhý, třetí. Strach mě trochu opouští a mou duši začne zalévat pocit klidu a míru. Vstupuji do té záře. Zdá se mi to, nebo všude kolem vidím spoustu koní, pobíhajících po rozlehlých loukách? Hrají si spolu, popásají se a vypadají nesmírně šťastně. Krásná rezavá klisnička se zastaví a podívá se mým směrem. Pak slabě zařehtá, zvedne ohon a pomalu se rozkluše ke mně. Zastříhám ušima a rovněž jí lehkým cvalem vyrazím naproti. Když doběhneme k sobě, oba se zastavíme a chvíli si hledíme do očí. Ty její jsou oříškově hnědé a mají mandlový tvar. Dokážu v nich číst jako v otevřené knize: „Jmenuji se Fortuna a od nynějška budu Tvou průvodkyní zde na věčných pastvinách. Čeká Tě tady jen štěstí.“ To jsem pochopil, protože Fortuna znamená štěstí, štěstí v podobě rezavé klisničky, která se mezi tím otočila a s hlavou hrdě vztyčenou tryskem vyrazila zpět ke stádu. Už neváhám ani chvíli a rozběhnu se za ní. Necítím strach, necítím bolest. To, co cítím je radost, která se odráží od mých kopyt rozrývajících měkkou zem...


 

Dnes přišli krmit celkem brzy, pomyslím si, když pan trenér sype do mého žlabu odměrku voňavého ovsa. Netrpělivě se oženu po svém sousedovi, který na mě se sklopenýma ušima cení své žluté zuby. Ještě na něj nepřišla řada a závidí. Pak s chutí zabořím nos do té pochoutky a křoupu, víc si ho nevšímám. Není nic krásnějšího než vůně rozkousaného ovsa.

Dojídám svůj příděl a už vyhlížím, zda nás dnes pustí do výběhu. Tak rád se proháním s kamarády. Většinou však nás, plnokrevníky, kteří často chodíme pod sedlo a jsme trochu živější, do ohrady nepouští. Je pravda, někdy jsem poněkud nevrlý k ostatním koním, ale co nadělám, mám prostě takovou povahu. Popocházím po boxu, ale nic se neděje. Stáj je prázdná, lidé ještě nepřišli. Tak ubíhá hodina za hodinou a já se alespoň „ždibu“ v seně, abych zahnal nudu. Ještě že jsou tady ostatní koně, se kterými si můžu povídat.

Odpoledne konečně začnou chodit děti a mládež, která panu trenérovi vypomáhá a pak na nás za odměnu jezdí. Už slyším rachocení vozíku, do kterého vyhazují z boxů koblížky. U mého boxu se zastaví se slovy: „Ahoj Vernusku, Černoušku, tak jak se dneska máš? Ustup, ať Ti můžeme vyčistit box, podívej, jak ho máš zaneřáděný.“ Tak poslušně odpochoduji do rohu a poslouchám jejich pokynů. Lidi mám moc rád, dokážou mi krásně vydrbat a vykartáčovat srst až se lesknu. A jak je příjemné, když se mnou mluví a hladí mě. Taky je rád vozím na svém hřbetě, i když někdy je trochu pozlobím, že ze mě občas spadnou. Proto na mě jezdí spíš jen Ti zkušenější, kteří moje vrtochy dokážou „usedět“. Ale mám právo být trochu temperamentní, jsem přece anglický plnokrevník, a to navíc vnuk známého Masise!

Každodenní práce ve stáji se chýlí ke konci. Dívky kropí podlahu, zametají uličku stáje, povídají si a smějí se u toho. Už vím, že brzy půjdeme jezdit. Sice nemám rád, když na můj hřbet dají sedlo, pevně utáhnou podbřišník a do citlivé tlamy vloží studené udidlo, ale přesto se už moc těším. Slyším cinkání „cajků“ a vůni kůže. Pak už mě moje jezdkyně vyvádí před stáj, nasedá, dotahuje a vyrážíme, tentokrát směrem k jízdárně. Hodinu s citlivou a šikovnou dívkou na hřbetě si užívám. Spokojeně přežvykuji udidlo, krk ohnutý do oblouku. Klusáme, cváláme. Brzy se stmívá a začíná být chlad, je přece listopad, měsíc zvěstující blížící se zimu. Jsem trochu zpocený a z mého rozehřátého těla stoupají oblaka páry. Ještě chvíli kroužíme po jízdárně krokem, dívka mi povolí sedlo a pak vesele klevetí se svou kamarádkou.

Já se však stále potím a ve svých útrobách začínám cítit podivný tlak. Místo abych oschnul, jsem stále víc mokrý. To už jsme ale před stájemi. Moje jezdkyně sesedá a diví se, že jsem tak zpocený, i když jsme to s prací příliš nepřehnali. Vytáhne třmeny a vede mě do mého boxu s voňavou slámou. Najednou nemyslím na nic jiného než na to, jak rád bych si lehl u ulevil tak svým bolavým vnitřnostem. Když na sobě necítím sedlo ani uzdečku, se zaúpěním se svalím na zem. Bolest, která sužuje mé břicho, se začíná stupňovat a já se nechápavě otáčím ke svým slabinám. Nevím odkud se vzala, ani kdo ji zavinil, a tak spílám neviditelným zlým skřítkům, kteří se mi zabydleli ve střevech a nyní tam dělají neplechu.

Dívky brzy poznaly, že se nejspíš jedná o koliku, a tak hned volají pana trenéra. Ten přiběhl v zápětí a nutí mě vstát. Vím, že mi chce pomoci, proto se z posledních sil postavím na vratké nohy. Má krásná černá srst je nyní celá zborcená potem a žíly mám naběhlé. Třesu se, najednou je mi velká zima. To už přese mě děvčata přehazují deku a s velkou láskou mi ji zapínají. Pak mě vyvádějí ven. Raději bych ležel, ale jdu. Jsem přece kůň, hrdé a odvážné zvíře a lidé jsou mí přátelé. Poslouchám je. Přece vědí, že kůň s kolikou se musí vodit a za žádnou cenu si nesmí lehat.

Venku je zima, mlha a tma. Stále se chvěji. Není to však chladem, ale bolestí. Hlava mi klesla, ani uši nemám zvědavě vztyčené jako obvykle, ale statečně chodím za dívkou, jedno kolečko, druhé kolečko, třetí kolečko. Přijíždí veterinář a opět mě vedou do stáje. Těším se, že si konečně lehnu, bolest začíná být nesnesitelná. Oni mi však do nozder zasouvají jakousi trubičku a vlévají do mě fialovou tekutinu. Nerozumím účelu a už je mi to vlastně všechno jedno. Stále však stojím a opět se nechám vyvést ven a zase slepě následuji dívku, jedno kolečko, druhé kolečko, třetí...

Za chvíli přichází veterinář, můj stav se mu doopravdy nezdá. Vyšetřuje mě a pak sděluje můj rozsudek smrti. Protržení tlustého střeva, jeho ztenčená stěna a otrava krve. Už mě nenutí chodit, dostanu jakousi injekci. Dívky u mě stojí, konejší mě, drbou za ušima, mluví na mě a pláčou. Také pláču, bolí mě celá duše. Můj hřbet, hřívu a hlavu osvětluje lampa, nestojí pod ní však kůň plný životní energie, ale kůň, který ví, že umírá. Za chvíli slyším přijíždějící auto, nakládají mě do něj a odváží...


 

Pak už jen stojím docela sám a nozdry se mi chvějí vzrušením. Mám se ještě ohlédnout? Nevím, zda ten pohled snesu. Pomalu otáčím hlavu a můj zrak se upíná ke stájím, ve kterých jsem strávil krásnou část svého koňského života...


 

Kůň je to nejodvážnější a nejdokonalejší, co kdy Bůh stvořil. Proto i po smrti si zaslouží krásné zelené pastviny. Vernusku, koníčku, Černoušku můj, ať jsou Ti věčné. Bůh Tě miluje.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář